První část článku o onbuhimech, tedy nosítkách bez bederního pásu, včetně “historicko-technického” úvodu, zahrnující recenze na Mirkine, Neko Slings Toddler, Zumbucca a Andala onbuhimo, najdete zde: https://vhadru.cz/cs/velka-srovnavaci-recenze-onbuhim-vol-1/

A pokračujem ve velké jízdě! 😀

Indajani onbuhimo

Mexické Indajani pravděpodobně znáte spíše jako výrobce ručně tkaných šátků (a to opravdu příjemných šátků, ostatně sama dva vlastním a jejich recenzi už vám velmi dlouho dlužím), ale v jejich sortimentu se kromě šátkového oblečení (recenzi na jejich šátkové kalhoto-nasrávačky najdete zde) nechybí nosítka – a to jak velmi zajímavě řešená klasická rostoucí nosítka s bederním pásem, tak i onbuhima.

Nosítko Indajani Evolution mě nadchlo – má skvěle řešený systém rozšiřovačů a báječný tvrdý bederní pás dokonale kompenzuje poměrně chudé, ploché a nezvykle tvrdé polstrování ramenních popruhů. Onbuhimo proti němu (i proti ostatním recenzovaným onbu-protihráčům) ale působí tak nějak jako chudý příbuzný… Jakkoliv mám ráda jednovelikostní nosítka, nezastírám, že zrovna u Indajani by mi o něco širší a zároveň stahovací sed vůbec nevadil. Rozměry zádového panelu jsou 42 cm v sedu X 50 cm vertikálně, přičemž hloubku kapsy můžu tak maximálně odhadovat (snad 5 cm)? Kvůli tomu se do nosítka dost nesnadno kapsuje a celkově mě prostě manipulace s ním nijak neoslovila, byť je to jednoduchost a blbuvzdornost sama.

Emilce už bylo Indajani v sedu očividně malé (a to i když si přes velmi střídmé polstrování pod kolínky na nic nestěžovala), jinak byla její poloha na jedničku. Nicméně výrobcem udávaná horní věková hranice “do 3 let” je opravdu iluzorní; osobně bych to viděla tak do velikosti 86.

Ramenní popruhy jsou, jak jsem již předeslala, velmi málo polstrované – co do délky standard (33 cm), co do šířky slabší průměr (7 cm), co do tloušťky zaručeně nevětší hubeňour ze všech onbuhim, která jsem kdy měla v ruce. Horní spona (díky bohu aspoň za to) směřuje nahoru, dolní (jako u všech onbu kromě Mirkine) dolů, tím pádem se při nahození nošence popruh přetáčí. Vzhledem k tomu, že ramenní popruhy jsou to, co rozhoduje o pohodlnosti onbu pro nosiče, toto nosítko mi – hádejte, můžete třikrát – vůbec pohodlné nebylo. Absence kapucky, která mě jinak na klasických nosítkách nepohoršuje, mi naopak v případě onbuhima vadí.

Za hlavní devizu onbuhima od Indajani považuju jeho veskrze kapesní velikost ve složeném tvaru – “raneček” měří pouhých 14×22 cm (ale to měří i u Andaly, takže…). A taky je opravdu krásné a decentní (ostatně jako všechny šátky od Indajani, tak proč by nebyla i nosítka z nich ušitá?). Celkově – nenadchne, ale jako pracant zcela jistě neurazí – vždyť je to čistě na nouzové poponášení.

Lesia XL onbuhimo

Obrovské překvapení! S Lesiou už jsem měla tu čest, už coby tester a zanašeč prvních prototypů jejich šátků, tak v rámci testování prvního rostoucího nosítka a šátku, které šly do běžného prodeje (recenze stále dřepí v archivu, ale nebudu se tvářit tajemněji než hrad v Karpatech; nosítko i šátek, byť to vlastně byly oficiální prvotiny této značky, jsou opravdu dobré). Paní Lesia je Martina Duchoslavová, ale z FB ji spíše budete znát jako Šalotku Askalonskou, mimo jiné adminku skvělé skupiny Nosíme a testujeme, díky níž se k nám dostaly například i takové skvosty jako holandské HE šátky Agossie, které u nás jinak prakticky nejsou k vidění. Martina je (téměř) místní maminka tří dětí, která už toho hodně odnosila a vyzkoušela, a na její práci to je vidět, byť se vlastně jedná o začínající značku.

Toto XL onbuhimo je skutečně XL, velikost zádového panelu mi vyšla v rozsahu 35-58 cm v sedu a 42-54 cm vertikálně, s kapsou hlubokou 12 cm. Emilka v něm měla ještě obrovskou rezervu, a to jak vertikálně, tak horizontálně. Co určitě zaujme na první pohled, je poněkud neobvyklý střih s velmi širokým (v nejširším místě 10 cm měřícím) polstrováním pod kolínky – z mého pohledu možná až trochu overkill, ale proč ne. Kapsa je při stažení sedu vlastně také částečně tvarovaná; nahazovalo a kapsovalo se mi dobře.

Ramenní popruhy jsou naducané, s polstrováním o ideálních onbu-rozměrech 9×30 cm, tloušťky srovnatelné s Mirkine a zároveň z obdobného tvar-držícího materiálu, takže ani hrudní spona uchycená “popruh přes popruh” nemá větší tendenci polstrování deformovat. Za mě velká spokojenost, co se týče pohodlnosti! Horní spona je dle mého gusta orientovaná nahoru, dolní klasicky dolů. Co se mi na Lesii úplně nepozdává (a stejně tomu bylo i u rostoucího nosítka), je podšití popruhů polyesterovou síťovinou, která mi osobně na holé kůži není moc příjemná. Absenci kapucky už jsem komentovala u Indajani – chybí mi i zde. Předpokládám ale, že s výrobcem by nebyl problém se na jejím ušití domluvit.

Co se týče skladnosti, na velikosti “ranečku” se dost podepisuje rozměr polstrování pod kolínky; naměřila jsem 21×22 cm, ale kdybych vzala v potaz ještě třetí rozměr, tak by byl tento “raneček” určitě jeden z nejobjeměnších z testovaných onbuhim.

Jak jsem psala již v úvodu, toto onbu mě velmi příjemně překvapilo – je opravdu pohodlné, pěkně ušité a i přes pár drobností, které mi na něm chybí či přebývají, vůbec nebudu váhat ho doporučovat! Vedle Mirkine a Zumbuccy se určitě dostalo do mé osobní onbu-top 3!

Onbuhimo od Hany Chvojkové

Hanka Chvojková je maminka-nosička z Prahy, která šije onbuhima spíše jako koníček, ale například v rámci Moderních nosiček je její práce hodně populární. Když se mi naskytla příležitost jedno otestovat, moc ráda jsem jí využila.

I toto onbu má skutečně toddler rozměry – zádový panel je nastavitelný pouze v sedu (nic proti ničemu), s rozsahem 21-49 cm, vertikálně měří 56 cm s kapsou hlubokou 17 cm, do které se mi velmi dobře kapsovalo. I z tohoto nosítka by Emilka se svou velikostí 92 odrůstala ještě hodně dlouho.

Rovné ramenní popruhy, resp. jejich polstrování je onbu-ideálně krátké (30 cm), spíše užší (7 cm) a dosti naducané, s tloušťkou překonávající i Mirkine, ale opět z měkčího a poddajnějšího materiálu, takže tolik komfortu mi osobně jako Mirkine při nošení toto nosítko neposkytovalo. Hrudní spona navíc měla tendenci poměrně dost polstrování deformovat, což mi nebylo příjemné. Horní spona je orientovaná logicky nahoru, dolní (jako u většiny onbu) dolů. Absenci kapucky a proč mi to na onbuhimech vadí, jsem opakovaně komentovala výše, nicméně i zde tuším, že by se na jejím ušití dalo s Hankou určitě domluvit.

Sbalit se toto onbu dá do průměrných 18×21 cm.

A ještě si neodpustím komentář k použitému šátku – tohle Sling Studio je prostě nádherné! Hledala-li jsem dobře, jedná se o bavlňáčka Falling Feathers Kiskadee; na pohmat bych mu tedy tipovala i sofistikovanější složení, ale na nosítku jenom dobře, že se jedná o čistou bavlnu vzhledem k údržbě! Opravdu nádhera!

Celkově – velmi příjemné onbu a jen škoda toho příliš poddajného polstrování ramenních popruhů, jinak bych až na méně podstatné drobnosti neměla co vytknout.

PePe Porter

Klasické nosítko s bederním pásem od tohoto výrobce, který je vyloženě vyhlášený tím, že šije toddler modely ne na slony, ale přímo na přerostlé mamuty, už jsme zde na blogu měly. Podobně jako toto nosítko mě i onbu inciálně lehce šokovalo – stejně jako na jeho bederákovém příbuzném je na něm tak nějak všeho moc – moc šňůrek, moc dlouhých (fakt dlouhých) šňůrek, moc koblih, moc barev na koblihách, moc barev šátkoviny. A celkově je MOC velké, ale oukej, má to být na mamuty, takže proč ne. Každopádně jsem z toho rozměru a přídatných pičičurinek byla tak konsternovaná, že jsem Emilce jaksi zapomněla stáhnout zádový panel vertikálně, takže v nosítku byla při focení lehce zapadlá, za což se omlouvám. Navíc jsem v prvním okamžiku vlastně ani nevěděla, jak to onbu patří – šňůrka, resp. DVĚ! šňůrky na stahování sedu jsou vevnitř! (?) zádové opěrky, takže nošenec sedí zadkem přímo na uzlíku, což jsem si úplně nebyla jistá, jak si mám přebrat. Respektivně domnívám se, že to mám správně, tedy koblihami ven – rozhodly ramenní popruhy, u nichž předpokládám, že budou patřit sponami ven.

Rozměry zádového panelu jsou, jak jsem předeslala, megamonstrózní – rozsah sedu je od 26 do neuvěřitelných 65 cm (pro srovnání obrovitánská trojka od Mirkine má v sedu “jen” 59 cm), vertikálně pak již uvěřitelnějších 37-63 cm, s kapsou hlubokou cca 14 cm. K tomu jen toliko (a jde to částečně vidět i na fotkách); pokud potřebujete stáhnout sed – a že ho v případě běžných nošenců (čti nošenců věku mladšího než středoškoláci) budete stahovat podstatně, látky kapsy se z logiky věci musí poměrně dost nachuchlat mezi vás a nošence, což si dokážu představit, že citlivějším jedincům může vadit. Stahování za krkem je u čistě batolecích modelů asi trochu vzácnost, ale vzhledem k rozměrům zádového panelu jsem ho nakonec i ocenila.

Ramenní popruhy, stejně jako polstrování pod kolínky, je z pro PePe typické paměťové pěny – myšlenka jistě dobrá, ale zcela upřímně mi to jako nějaká výhoda moc nepřipadá, především v případě ramenních popruhů – pěna se prostě promáčkne a promáčknutá v tom místě zůstává (v matracích její použití chápu, že v ní člověk při pohybu tak nějak “plave” a ona kopíruje jeho tělo, ale na nosítku mi to připadá, tak nějak, ehm, zbytečné). Ostatně pro hrudní sponu (uchycenou jen tak očkem přes popruh – proboha, proč? na nosítku je tolik věcí a zrovna tu sponku, která by jistila popruh na popruhu, tu výrobce vynechá?) nebyl nejmenší problém polstrování zdeformovat a celkově mi ramenní popruhy nebyly moc pohodlné. Horní spona nahoru – hurá, dolní dolů – nehurá, ale co se dá dělat (obehraná písnička).

Naopak jsem ocenila akorát velkou kapucku (napevno – za mě oukej) s dlouhatánskými očky, díky kterým není problém ji nasadit přes hlavu ani spáči na zádech. Ve složeném stavu dle očekávání PePe příliš skladné nebylo, naměřila jsem 24×20 cm.

No, stejně jako v případě rostoucího nosítka mě milé PePe moc nepřesvědčilo, a to ani vzhledem – koblihy jsou fakt divočina (když pominu to, že dětem se to musí hodně líbit – ostatně Emilka z nosítka byla nadšená), ale to bych ještě přežila. Spíše kombinace se zářivě žlutou a zářivě tyrkysovou šátkovinou už hranici mého vkusu přestřelila o několik kilometrů (a kdo prosím chápe smysl v podšívání látkového zádového panelu šátkovinou? já tedy moc ne…).

Maggion onbuhimo

Maggion je v českým luzích a hájích poněkud kontroverzní značka. Byl to jeden z prvních českých malovýrobců ergonomických nosítek (jejich rostoucí Noiga byla, co je mi známo, opravdu jedno z prvních ryze českých rostoucích nosítek), párkrát jsem už je v ruce měla, ale ještě jsem neměla nikdy příležitost je více vyzkoušet. Na onbuhimo od Maggion jsem opakovaně slyšela chválu, tak jsem přirozeně byla zvědavá. 

Maggion je jediné celolátkové onbuhimo, které jsem doposud zkoušela. Plátno, z něhož je ušité, je hodně pevné a málo poddajné, což asi není nic proti ničemu, sice to nevypadá zrovna krásně, zvlášť když potřebujete více stáhnout zádovou opěrku, ale jako pracant – proč ne. Tvar zádového panelu sami vidíte – je poněkud nezvyklý, estetika trochu trpí těmi odstávajícími rožky polstrování pod kolínky a musím říct, že stahování sedu na samém dolním okraji nosítka mě dost nepříjemně překvapilo – znamená to totiž, že jeho stažením nestáhnete sed, ale kapsu a že (především) budete mít olivku s uzlíkem mezi sebou a nošencem… Toto mi přijde jako dost nešťastné řešení. Rozměry zádového panelu jsou ale jinak velmi štědře batolecí až předškolácké, s rozsahem nastavení 23-55 cm v sedu a 34-50 cm vertikálně (přičemž hloubku kapsy nelze změřit vzhledem stahování úplně dole). 

Ramenní popruhy jsou příjemně krátké (30 cm) a zároveň nejužší ze všech testovaných onbuhim (6,5 cm), což částečně kompenzuje to, že jsou hodně tlusté a naducané (srovnatelně s Mirkine, leč podobně jako většina dalších onbu z o dost měkčího a poddajnějšího materiálu, který má tendenci se deformovat pod tahem hrudní spony). Přesto je na můj vkus možnost jejich stažení nedostatečná (horní spona je umístěna až několik cm nad zádovým panelem a vzniká tam i při jejím maximální stažení nepolstrovaná fuga). Další věc po stahování sedu, co bohužel musím vytknout a co u mě ale Maggion v podstatě diskvalifikuje, je přítomnost obousměrných spon na ramenních popruzích. Ano, těch stejných obousměrných spon, po kterých pláču skoro u každého běžného nosítka s bederním pásem – ale u onbuhima se ptám PROČ? Po obousměrných sponách já toužím u nosítek proto, aby se s nimi dalo pohodlně manipulovat při křížení ramenních popruhů, což (logicky) u onbuhima dělat pravděpodobně většina lidí nebude (a kdo si kupuje toddler onbuhimo kvůli nošení na břiše?). Ale tohle vem čert – co mi opravdu dost vadí, je velmi snadná dostupnost těchto spon bez jakékoliv pojistky nenechavým ručkám nošence, resp. má je zcela přímo pod rukama. Když pominu to, že v tomto místě spony tlačí nosiče, nošenec je může raz dva odepnout a neštěstí je na světě. 

Co se týče polohy nošence, Emilka byla podsazená moc pěkně, ale byla v zádovce tak nějak celkově divně skrčená a poměrně dost nízko. Pohodlnost pro mě jako pro nosiče vzhledem k relativně subtilním ramenním popruhům a jejich deformaci hrudní sponou taky nic moc a z pohodlnostního hlediska bych Maggion zařadila někam na chvost v pořadí testovaných onbuhim. 

Co mě potešilo, bylo řešení kapucky, která sice není odepínací, ale je rolovací se zapínáním na patentky – příjemný kompromis mezi odepínací kapuckou a kapuckou napevno. Jen mi na ní tedy chyběly nějaké ty šňůrečky, za které bych ji v případě potřeby při nošení na zádech pohodlně chytla. Sbalit se Maggion dá do, řekněme, průměrného ranečku, cca 21×23 cm. 

No, toto onbu mě nepotěšilo, a tak ani já ho nedokážu moc potěšit; opravdu mi nesedlo a raději bych si na výlet sbalila podstatně skladnější Indajani, protože Maggion mi (snad kromě velikosti zádového panelu) proti němu neposkytlo jakýkoliv benefit navíc. 

Všem majitelkách nosítek a výrobcům děkujeme za jejich poskytnutí k testování!