S ruskými nosítky Kokon v jejich klasické podobě se jistě již většina protřelejších českých nosnic někdy setkala – podobně jako jejich krajani Aloe mají velmi specifickou konstrukci a také spoustu nadšenců i odpůrců, kterým nesedí. Já patřím, co se týče Kokonu, mezi tu první skupinu – klasický rostoucí Kokon jsme s Emilkou testovaly letos v zimě a nemít už doma další dvě nosítka, tak bych o pořízení Kokonu silně uvažovala.

Informací o výrobci Kokonu jsem v češtině nenalezla mnoho – jen to, s čím se svěřil jejich český distributor; oficiální stránka výrobce je jen a pouze v ruštině a na to cpát náhodné texty v azbuce do translatoru a něco relevantního z toho luštit, na to nemám nervovou kapacitu. Snad jen to, že za Kokonem stojí ruská maminka a poradkyně pro nošení Olga Kovaleva a její manžel Sergej, a to, že žádný “Kokon” v zemi jeho původu nenaleznete – je to název, pod kterým se prodává v Česku. Jeho rodné ruské jméno je Gusljonok (nebo také Guslenok), což v překladu znamená “Husa” – kterou ostatně má také výrobce v logu. Přejmenování pro náš trh je ale podle mě poměrně pochopitelné; název nosítka “Husa” asi nezní úplně přitažlivě a původní ruský název Gusljonok je přece jen trochu krkolomný.

Klasické Kokony se vyznačují velmi výrazným, veselým designem – pro mě osobně často až příliš divokým a tak nějakodpovídajícím vkusu východoevropského trhu, který nesdílím. Určitě se dá vybrat i uměřené vzory, ale je jich spíš míň než víc. I proto jsem z jednoduchého Chicku v krásných modrých barvách byla nadšená už na první pohled!

Chick má naprosto jedinečnou konstrukci – velmi odlišnou i od svého rodného bratra, “klasického” Kokona. Zádová opěrka je tvořena dvěma tvarovanými “trojúhelníky”, které poměrně dobře napodobují polohu miminka v šátku v dvojitém kříži (což je momentálně můj nejoblíbenější a nejčastěji používaný úvaz). Regulace šířky sedu je řešena stahováním celé “opěrky” na bederáku ve stylu “klasické” nastavitelné Lenky či Monilu Uni, ale systémem na děrovanou gumičku a knoflíčky (jako bývá například v pase na některých kalhotách) – podle mě velmi chytrá variace na tento způsob regulace sedu, na které oceňuju zejména absenci suchých zipů. Trochu jsem se bála, zda mě knoflíčky na bederáku nebudou tlačit, ale nakonec jsem je při nošení vůbec necítila. Samotný bederák je měkký a relativně úzký, no nebudu lhát, určitě bych snesla širší. Ramenní popruhy jsou “ploché” – tenké a široké podobně jako na klasické verzi, ale u Chicku je možno nosit pouze zkříženě (za mě dobrý 😀 ) a zapínají se na přezky uchycené na bederáku, tedy pod nožičkami nošence.

Podle distributora je nosítko vhodné od 55 cm/6-7 týdnů do cca 86 cm. Co se týče dolní hranice, co do polohy nožiček a zad bych zas až tak proti nebyla, nicméně když jsme se do Chicku snažily na jednom ze srazů nainstalovat malé miminko, tak se ukázalo, že látka oněch zádových trojúhelníků po stranách prostě přebývá – ne že by to bylo na překážku celkové poloze miminka, ale prostě to nevypadalo vůbec pěkně. A taky vzhledem k tomu, že nosítko vlastně napodobuje dvojitý kříž, je třeba i nějaké “jistění” za hlavičkou. To zde má suplovat odepínací kapucka s polštářkem a to se mi zrovna dvakrát nepozdává. Raději bych tedy s Chickem počkala opravdu až do okamžiku, kdy miminko drží hlavičku samo. Horní hranici považuji za adekvátní – Emilka toho času nosící velikost 74 měla v Chicku prostoru k růstu ještě poměrně hodně. Trochu mám ale filozofický problém s tím, že nošení 86centimetrové dětí na břiše muže být jednak řekněme technicky problematické, jednak už s tím samotné 86centimetrové dítě nemusí tak docela souhlasit – a v Chicku na zádech nosit nelze…

Emilku jsem si ale na břiše ponosila docela s chutí – poloha nošence je pěkná, je nádherně podsazený jako v málokterém nosítku – jenom tedy stažení “trojúhelníků” po stranách pomocí gumiček je na můj vkus hodně napevno, a to až tak, že Emilka měla v bdělém stavu problém vytáhnout sama ručičky – musela jsem jí s tím pomoct, jinak s ručičkama vevnitř musela hodně zaklánět hlavu, aby něco viděla, a připadalo mi, že se při tom musí docela nepřirozeně prohýbat v zádech. Nehledě na to, že Emi je i ve svých 15 měsících stále dosti “tulivá”, ručky si ráda čas od času zase schová a zavrtá se dovnitř, a to jak v šátku, tak v nosítku – v Chicku to prostě sama bez mojí pomoci nedokázala.

Co se týče pohodlnosti pro mě jako pro nosiče – bederák bych si dokázala představit širší, zpočátku se mi trochu zařezával do boků, ale postupem času si při nošení “sednul” a nakonec jsem ho ani nevnímala. Ramenní popruhy jsou podle mě skvělé, superpohodlné a určitě bych na nich unesla i výrazně těžší dítě. Bohužel, co ale nechápu a nikdy nepochopím, je podle mě naprosto nelogická absence obousměrných spon – na nosítku přímo určeném k nošení zkříženě! Dotahování popruhů směrem vzad bez pomoci druhé osoby je obtížné, krkolomné – a prostě a jednoduše mě obtěžuje při každém nahazování znova odhadovat, kolik mám ještě dotáhnout a zda to mám na obou stranách stejně!

Poznámka pro nekříživce, abychom si rozuměli: má-li kříživé nosítko obousměrné spony, tak mám tu zadní nastavenou ve své vlastní “fixní poloze” a povoluju a při nahazování následně dotahuju pouze tu přední – tedy logickým směrem dopředu a vždy nadoraz, což zajistí, že budu mít ramenní popruhy vždy stejně dlouhé. 

Jak to shrnout… Koncept nosítka s tímto typem zádové opěrky a křížením popruhů se mi líbí moc. Hrozně moc, až natolik, že bych si ho na menší dítě bez váhání sama pořídila, ale se dvěma podmínkami – uvítala bych nějakou regulaci “stažení” vnitřních okrajů oněch trojúhelníků zádové opěrky, aby v nosítku nemuselo být větší zvědavé dítě tak skříplé a uvězněné; druhá podmínka – a pro mě chleba lámající podmínka – by byly obousměrné spony.

Za možnost otestovat toto nosítko děkuji skupině Nosíme děti.