V těhotenství jsem těšila na ježdění s kočárkem víc než na cokoliv jiného, ostatně můj manžel taky – oba jsme si malovali, jak naše miminko bude krásně spinkat v kočárku, s nímž budeme brázdit ostravské ulice, a budeme se šťastně a spokojeně usmívat na ten malinký zázrak zachumlaný do zavinovačky. Nosící maminky jsem tak nějak nevnímala; samozřejmě že jsem věděla, že někdo nosí v šátku, ale nevěděla jsem o tom vůbec nic a už vůbec jsem neplánovala stát se nosnicí na plný úvazek. Chystali jsme krásný pokojíček, s krásnou postýlkou, pro novorozence krásný košík, abych miminko aspoň ze začátku měla přímo u sebe. Spát s dítětem v posteli? V žááádném případě! Nosit dítě? Moje záááda…! Kontaktní rodičovství? Cože?

Emilka má ale svoji hlavu. Od narození. Vlastně svou pevnou vůli projevila už před narozením; rozhodla se, že se přece nemůže narodit na nějaké trapně obyčejné datum, ale musela si počkat o týden déle na prvního máje, přičemž matka pomalu ale jistě nabývala rozměrů vzducholodě. Kromě svojí hlavy má Emilka taky silné plíce, očividně (nebo spíše uchoslyšně); se mnou v posteli začala spát snad již první nebo druhou noc v porodnici, jinak se jejím pláčem třásly stěny celého šestinedělí. Doma pak byla naše Emi všechno, jen ne spokojený, většinu dne spící novorozenec. Spala vůbec přes den? Vlastně si to ani moc nevybavuju; v kočárku se ze začátku dala uhoupat, ale jakmile se vzbudila, řev, řev, řev. Doma kolotoč kojení, houpání, nekonečného bezvýsledného uspávání a poponášení; jakmile jsme se pokusili odložit Emi do postýlky/do košíku/na zem/kamkoliv, následovala pohotová výčitka v podobě usedavého pláče. Velmi rychle jsem se rozhodla, že to takhle dál nepůjde a poslouchaje moudré rady rodiny (“zničíš si záda”/zničíš jí záda, “budeš její otrok” aj.) jsem pořídila první šátek. Elastickou Pentelku za 5 stovek, haha. V té době jsem vůbec nechápala, jak může být někdo ochoten dát za “kus hadru” tisícovku a více; ach jak naivní jsem byla…

Dvoutýdenní Emilka byla najednou v šátku to nejspokojenější miminko na světě; díky němu, gymbalónu a bílému šumu jsme se vcelku naučili zvládat jinak velmi náročné proplakané večery (ano, těžký eufemismus, výstižnější by bylo napsat “hystericky prořvané” večery). Kombo šátek-gymbalón-bílý šum se nás drží dodnes (Emi má v době psaní tohoto článku 10 měsíců), o tom ale zase jindy.

Přešlo šestinedělí, člověk by si řekl, z nejhoršího jsme venku. Emilka ale chtěla být venku především z kočárku. Každé nakládání do něj, každé vyjíždění na procházku, celá procházka, tohle všechno, pro jiné maminky naprosto běžná věc, pro mě nervydrásající thriller. Celý barák zaručeně věděl, že jedeme na procházku nebo že se z ní vracíme, s naprosto železnou pravidelností. Co proboha budu dělat? Vždyť to přece nejde, celý den ji jenom nosit v šátku, zničím si/jí záda, ó hrůza hrůzoucí! Jako správný zdravotník postižený svou profesí jsem projížděla internet, hledala vědecké studie na téma nošení a vývoj kyčlí a páteře (světe, div se, vlastně žádné relevantní neexistují!), konzultovala všechny své kolegy od neurologů, pediatrů až po ortopedy a pochopitelně jsem se dočkala velmi rozporuplných odpovědí. Úderem posledního dne šestinedělí ale bylo jasno – do kočáru ani za zlaté prase. Následovala poměrně rychlá, ale přesto bolestivá katarze, kdy jsem musela od základů přenastavit svůj léty studia a praxe formovaný, evidence-based fungující mozek. Jednoduše vykašlat se na vědu a dát v tomto na své mateřské instinkty, které velely, že je lepší mít spokojené nošené dítě než dle “předpisů” ležící, ale z plna hrdla řvoucí uzlíček neštěstí. Jednoho krásného červnového dne jsem se prostě rozhodla nechat kočár zaparkovaný v předsíni (kde dodnes překáží) a vyšly jsme s Emi na procházku v šátku. Ta celou dobu spokojeně chrupkala a mě z ničeho nic zaplavil mix pocitů štěstí, radosti a obrovské úlevy, poprvé jsem dokázala říct, že jsem jako matka šťastná; poprvé za Emilčin krátký život jsem se dokázala s touto rolí identifikovat a užívat si ji. Díky šátku.

Díky šátku (ach děkuji ti, naše stará ošklivá vytahaná Pentelko!) jsem se taky konečně dostala s Emi mezi lidi, konkrétně do komunity ostravských nosících maminek (asi tušíte, že jednou z nich je Linda , kterým nepřijde divné, že spím s dítětem v posteli, že ho ještě v jeho 10 měsících kojím (a že plánuju kojit do samoodstavu, i kdyby to mělo být třeba až s nástupem do školky), že nenechávám dítě vyplakat a především, že nosím a plánuju nosit, dokud se madam nerozmyslí jinak. Prostě až dozraje, tak odpadne.

PS. O tom, jak jsme se dostaly k našemu prvnímu “pořádnému” šátku (byl to tyrkysový Storchenwiege a stále nám dobře slouží) a proč mám doma šátkový komín vyšší než Everest, o tom jindy.